Zjištění, že se mezi našimi zaměstnanci nachází někdo, kdo píše a vydává knížky, bylo pro mě velkým překvapením. Překvapení bylo o to větší, když na mě pan Google po vyťukání jména Jaroslav Irovský vyplivnul seznam osmi knižních titulů a dvě otextovaná alba známé zlínské kapely Premier.

Navzdory zařazení MK v Praze mezi pozoruhodné současné autory či chorvatským literárním časopisem Artiluacije mezi osm významných českých spisovatelů se za spisovatele nepovažuje. Říká, že je jen obyčejný kluk, který občas něco napíše a vydá. Chtěla jsem se o tomto „píšícím klukovi“, který v Remarkplastu již od května 2015 vypomáhá na pracovišti nožových mlýnů, dozvědět něco víc. Byla jsem proto velmi ráda, když na mou žádost o rozhovor odpověděl kladně a já se mohla v olomoucké kavárně začít ptát….

Jaroslave, první otázka je asi jasná: Jak jste se do Remarkplastu vlastně dostal?

Pracoval jsem jako redaktor a korektor v jednom magazínu, jehož činnost jsme bohužel museli kvůli odchodu pár kolegů z redakce ukončit. Hledal jsem nějaký dočasný přivýdělek a zareagoval na inzerát, v němž Kamil Čech hledal výpomoc na mletí v Novém Jičíně. Původně jsem chtěl vydržet maximálně tři měsíce, a jak vidíte, jsem v Remarku už osmým rokem. 🙂

Co Vás na práci zde tak baví?

Je tu dobrý kolektiv, mám volnost, co se času týče, a vlastně i klid. Nikdo po mně nic moc nechce. Jen házím plasty do mlýnu a snažím se být pečlivý a plnit normy. V období tvorby mám navíc i prostor na vytváření příběhu, a to se pak ocitám ve vlastním světě. Takže zatímco na mě mluví předák nebo se mi kouří ze zacpaného mlýnu, já nic z toho nevnímám a vesele si házím dál. 🙂

A jak jste se dostal k psaní?

Od dětství jsem hodně četl. A čím víc jsem knihy četl, tím víc jsem toužil je i psát. Táta byl ovšem profi fotbalista, a já chtěl jít v jeho stopách. Čtyři operace pravého kolene mi ale daly stopku, a tak jsem se začal věnovat autorské tvorbě, byť ji i nadále považuji především za svou zálibu.

Jak byste popsal téma svých knih?

Jde o autobiografickou tvorbu. Dá se říci, že: Píši o životě i o tom, co se denně děje kolem nás.

Vaše knihy mají na Databázi knih krásná hodnocení. Přesto Vás ale čtenáři příliš neznají. Čím to?

Nejsem mainstreamový autor. Vydávám knihy u malého nakladatelství a v limitovaných nákladech. Některé knihy jsou k dostání i v knihkupectvích, některé zas pouze u mě. Takže jsem takový… nezávislý autor, plavající si v undergroundových literárních vodách.

Novinka Psí život, kterou jste vydal v červnu, má ale velký úspěch.

To ano, rozprodala se již v prvních čtyřech týdnech, v knihkupectvích šlo o jednu z nejprodávanějších knižních novinek. Některá z nich jí dokonce přiřadila štítek Bestseller. Po dotisku už je však k dostání pouze přímo u mě. Zájem o ni je stále velký, takže v poslední době po celé dny jen píši věnování a běhám na poštu, zatímco kolegové mi mou absenci v práci předhazují s dotazy, kde se zase flákám. 🙂

Pomáhá tomu i spolupráce s droždínskou organizací Jezevčíci v nouzi, pečující o nemocné jezevčíky?

Ano, moc. Z každého prodaného výtisku posílám organizaci 50 korun. Především jsem rád, že ačkoliv si spousta lidí pořizuje knihu hlavně kvůli podpoře JVN, nakonec mi píší, že se u četby moc bavili.

Ví se o vás, že jste spíše samotář a hodně času trávíte v přírodě. Kde to máte nejraději a co pro vás pobyt v přírodě znamená?

Nejsem si jist, zda se to o mně ví, na lidi totiž jako samotář a introvert nepůsobím, ale je pravdou, že 95 % svého volného času o samotě trávím, protože ji mám mnohem raději než výskyt ve společnosti. Což je vtipné, když mívám i autorská čtení, viďte? 🙂 Nejraději a nejčastěji prchám do Jeseníků, které jsou mým nejmilovanějším místem. Nabízejí mi klid, ticho, zmíněnou samotu, krásné výhledy a na druhou stranu při tamních túrách čerpám ztracené síly. Do pár let bych v nich rád zakotvil natrvalo.

V mládí jste hodně sportoval, jsou tedy vaše toulky přírodou v ostrém tempu?

To ne, já si rád užívám vše výše zmíněné, a to pak není důvod někam spěchat. Navíc se mé koleno rychle unavuje, natéká a dost bolí, takže se mi občas stává, že poslední třetinu 30kilometrové túry kulhám. Ale i tak se dál toulám, jak se dá, hlavě to pomáhá.

Doporučil byste nám nějakou podzimní procházku nebo túru?

Jeseníky jsou na podzim nejkrásnější. Já osobně mám moc rád trasu Jeseník – Obří skály – Šerák – Keprník – Vozka – Červená hora – Kouty nad Desnou. Do hor jezdívám pouze sám, ale když už udělám velkou výjimku, beru svého hosta právě na tuto túru, i kvůli výborným borůvkovým knedlíkům na Šeráku.

Otextoval jste dvě i dvě alba kapely Premier. Jakou hudbu rád posloucháte? Hrajete i na nějaký hudební nástroj?

Hrával jsem na bicí ve dvou kapelách, ale jsem samouk a moje dovednosti byly a stále jsou mizerné. I tak mám ale z tohoto období krásné zážitky, např. odehraný koncert před zaplněnou brněnskou Flédou, kde jsme v roce 2014 předskakovali skvělé pražské thrash-rock’n’rollové kapele Hentai Corporation.

A co rád poslouchám? Mám dost vyhraněný vkus. Na jednu stranu mám rád instrumentální post-rock jako God Is An Astronaut, U137, Lights & Motion, u kterého relaxuji, na druhou post-hardcore či punk jako La Dispute, Touché Amoré, Being As An Ocean, Rise Against a mnoho dalších, což mě zase nabíjí energií. Z českých mám rád pouze fenomenálního, žel již zesnulého Davida Stypku. Domácí mainstream mě nebere.

Vy jste se rozhovoru dlouho vyhýbal, navíc i odmítáte návrhy k vystoupení na firemních akcích. Proč?

Protože do práce jezdím obsluhovat mlýny. Není třeba, abych o sobě roztruboval, že píšu knížky.

Nakonec jste ale svolil.

Tak vidíte, jaký jsem měkkouš. 🙂 Snad si mě o přestávce nebudou kolegové příliš dobírat.